V každodenním shonu a pod tlakem neustálých povinností často ztrácíme pevnou půdu pod nohama. Naše mysl těká mezi minulostí plnou vzpomínek či výčitek a budoucností, která v nás nezřídka probouzí obavy a nejistotu. Uprostřed tohoto vnitřního neklidu k nám však promlouvá tichý hlas Božího slova, který nás skrze Žalmistu zve k hlubokému usebrání a proměně pohledu na náš život: „Hospodina mám neustále na zřeteli, je mi po pravici, nic mnou neotřese.“ Tato slova nejsou jen básnickým obratem nebo zbožným přáním, ale vyjádřením hluboké duchovní reality a bezpečného přístavu, který můžeme nalézt v Božském Srdci. Žít v Boží přítomnosti znamená probudit se do pravdy, že nikdy nejsme sami a že každý okamžik našeho dne je zahalen do nesmírné a bezpodmínečné lásky.
Když se zahledíme na Ježíšovo Srdce, vidíme živoucí ztělesnění této neustálé blízkosti. Kristus neodchází na vzdálená místa, aby nás nechal napospas našim slabostem. Naopak, Jeho Srdce tluče v rytmu našich radostí i bolestí, provází nás každým nadechnutím a touží po tom, abychom si tuto Jeho přítomnost uvědomovali. Život v přítomnosti Boží nevyžaduje, abychom opustili své každodenní povinnosti, rodiny nebo práci a odešli do ústraní kláštera. Je to především postoj srdce, které uprostřed mytí nádobí, psaní e-mailů, chůze po ulici nebo rozhovoru s bližním dokáže v tichosti zašeptat: „Pane, vím, že jsi tu se mnou.“ Právě v těchto prostých okamžicích se obyčejný čas mění v čas milosti a posvátnosti.
Tento způsob života nás radikálně osvobozuje od úzkosti. Strach a nejistota ztrácejí svou ochromující moc, když si uvědomíme, kdo stojí po našem boku. Bůh, který drží celý vesmír, se sklání k našemu srdci a nabízí nám svou pravici jako oporu. Když prožíváme náročné chvíle, nepochopení nebo selhání, pohled upřený na Božské Srdce nám připomíná, že naše hodnota nezávisí na lidském uznání ani na okamžitém úspěchu. Jsme milováni věčnou láskou a tato jistota v nás buduje vnitřní pevnost, se kterou, slovy žalmu, nic neotřese. Bouře kolem nás mohou zuřit, ale v hloubi naší duše zůstává hluboký pokoj, protože kotva našeho života spočívá v Bohu.
Praxe Boží přítomnosti však vyžaduje naši vědomou pozornost a věrnost. Naše lidská přirozenost je nestálá a snadno se nechá rozptýlit vnějšími podněty a hlukem světa. Proto je tak důležité učit se během dne krátkým zastavením, v nichž obnovíme své spojení s Božským Srdcem. Stačí pouhý pohled na kříž, vteřina ticha nebo krátká střelná modlitba, abychom znovu usměrnili svůj vnitřní kompas. Tyto drobné duchovní zákmity působí jako ozvěny lásky, které nás vracejí zpět domů, do Otcovy náruče. Postupně zjišťujeme, že čím více prostoru dáváme Bohu ve svých myšlenkách, tím více se proměňuje i naše jednání vůči druhým lidem. Stáváme se laskavějšími, trpělivějšími a vnímavějšími k potřebám bližních, protože v nich začínáme rozpoznávat Kristovu tvář.
Božské Srdce Ježíšovo je školou této neustálé blízkosti. Zve nás, abychom v něm spočinuli celou svou bytostí a dovolili mu uzdravit naše roztříštěné vnímání času. Když odevzdáme minulost Božímu milosrdenství a budoucnost Jeho prozřetelnosti, zbude nám to jediné, co skutečně máme - přítomný okamžik. A právě v tomto přítomném okamžiku se setkáváme s živým Bohem. Kéž nám tento měsíc červen pomůže hlouběji zakořenit v této pravdě. Kéž se naše srdce naučí neustále vyhledávat Ježíšovu blízkost, abychom uprostřed všech životních proměn zakoušeli neochvějnou jistotu a pokoj, který nám svět nemůže dát, ale který nám s láskou nabízí Srdce našeho Spasitele.
Závěrečná modlitba: Pane Ježíši, odevzdáváme ti své životy a prosíme tě, nauč nás žít v tvé neustálé přítomnosti. Dej, ať máme tvé Božské Srdce stále na zřeteli a v každém okamžiku dne vnímáme tvou láskyplnou blízkost. Daruj nám vnitřní pokoj a pevnou víru, aby s námi nic neotřáslo, když stojíš po naší pravici. Amen.